Přehled historie tišnovské farnosti a farního chrámu sv. Václava
V souvislosti s vývojem církevní správy se Tišnovsko ve 12. století stalo součástí brněnského arcijáhenství. Jako nejbližší středisko této správy pro tišnovský region sloužil nejprve starobrněnský hradský kostel, později kostel sv. Petra v Brně.
Založení farnosti a kostela sv. Václava souvisí jednak se vznikem a rozvojem osady či vsi, která původně nesla jméno Tušenovice či Tušňovice, později Tišnovice a Tišnov, a k němuž došlo v první třetině 13. století, ale rovněž také s cisterciáckým kláštera Porta coeli, který založila česká královna Konstancie, manželka krále Přemysla Otakara I., společně se svým synem a moravským markrabětem Přemyslem v roce 1232.
Farní chrám sv. Václava
V souvislosti s celkovým vývojem tišnovského regionu lze předpokládat založení kostela sv. Václava v průběhu první, nebo druhé dekády 13. století. Původní kostel byl postaven pravděpodobně v pozdně románském slohu na svahu místního kopce, na dobře viditelném místě, které poskytovalo i jisté možnosti obrany. První zmínka o jeho existenci pochází z roku 1239, kdy olomoucký biskup Robert daroval klášteru Porta coeli patronát k tomuto kostelu, který je v darovací listině uveden jako „ecclesia sancti Wencezlai in Thussnowiz“.
Posvěcení kostela a bouře dalších století
Patrocinium kostela ukazuje na vztah zakladatele k vládnoucímu rodu, mohl to být moravský markrabě, či dokonce sám český král, čemuž také odpovídalo i jeho majetkové nadání. Poprvé byl kostel posvěcen po svém založení a postavení a pak ještě několikrát v průběhu staletí, vždy když se nad ním přehnaly bouře časů, kdy býval vypleněn, pobořen či se stal obětí požárů a dalších přírodních katastrof a pak znovu vystavěn nebo alespoň opraven.
Tak tomu bylo po husitském běsnění, kdy obnova chrámu spojená s jeho přestavbou trvala po celé století až do roku 1543, ale také po švédském plenění během třicetileté války i po mohutných požárech v 17. a 18. století.
Rozsáhlé stavební úpravy
Poslední velkou přestavbu kostela provedl tišnovský farář P. Josef Fetter v letech 1846–1855. V rámci této přestavby byla zvětšena a upravena sakristie, do chrámu vybudován nový postranní vchod, chrámová loď byla prodloužena o cca 10 m tak, že se její průčelí srovnalo v jedné linii s vedle stojící věží, vpravo od hlavního vchodu byla postavena boční kaple a nad prodloužením lodi byl zbudován nový kůr.
Dále byly vystavěny dvě nové oratoře a upravena klenutá místnost pod věží. Zásadně byl změněn i vnější vzhled kostela, proražením nových oken v průčelí a v lodi a zazděním několika gotických oken v presbytáři. Celkové náklady přestavby kostela dosáhly téměř 8500 zlatých, z nichž farnost byla schopna zaplatit pouze asi pětinu, zbytek zaplatil farář Josef Fetter z vlastních prostředků.
Nový interiér kostela
V roce 1848 tišnovský rodák a vídeňský advokát Jan Dvořáček věnoval chrámu nový oltářní obraz sv. Václava, který namaloval vídeňský malíř Ignaz Dullinger a který nahradil původní oltářní obraz téhož světce namalovaný brněnským malířem Franzem Wernerem.
Interiér kostela byl upraven nákladem skoro 800 zl, což mj. zahrnovalo především nový hlavní oltář s mensou, dva postranní oltáře v nové přístavbě a také oltář v boční kapli. Pro jeden z těchto bočních oltářů nechal Jan Dvořáček namalovat od stejného malíře i obraz sv. Cyrila a Metoděje, spolek místních žen pak věnoval 40 zlatých na další oltářní obraz sv. Josefa. Tišnovský občan František Bílý daroval chrámu nové varhany, které postavil za 1200 zl. v roce 1855 varhanářský mistr Josef Svítil z Nového Města na Moravě.
Dokončení přestavby a slavnost znovuposvěcení
Následujícího roku 1856 se konala v Tišnově velká slavnost. Do města zavítal brněnský biskup Antonín Arnošt hrabě Schaffgotsche, aby v pondělí dne 29. září, na svátek sv. Michaela archanděla, kostel slavnostně posvětil a do oltáře vložil ostatky svatého Benedikta a svatých Inocence, Felixe a Viktora, křesťanských mučedníků z římských dob.
Přestavba chrámu v polovině 19. století v podstatě ukončila jeho stavebně-historický vývoj, který tak dostal podobu, jak ji známe dnes. Od té doby byl chrám zevnitř i zvenku mnohokrát opravován a zvelebován, jeho architektonická podoba se ale již nezměnila.
Tišnovská farnost
Vydání výše zmíněné listiny olomouckého biskupa Roberta v roce 1239 znamenalo z právního hlediska založení trvalého vztahu mezi tišnovskou farností a klášterem Porta coeli, kterému bylo potvrzeno právo dosazovat sem faráře podle své vůle a využívat hmotných statků ve formě desátků, které odtud plynuly. Tento vztah trval více než půl tisíciletí, až do zrušení kláštera Josefem II. v roce 1782.
Co se týká hranic farnosti a příslušnosti okolních vesnic k ní, jsou podrobnější údaje k dispozici teprve z předbělohorského období, kdy do farnosti kromě Tišnova a Předklášteří náležely vesnice Březina, Bukovice, Jamné, Lomnička, Nelepeč, Rohozec, Vohančice, Železné a Žernůvka.
O předhusitské duchovní správě v Tišnově je s výjimkou jmen několika kněží k dispozici velmi málo informací. V roce 1395 byl Tišnov sídlem děkanství, které přetrvalo až do počátku 17. století.
Ukončení vlivu Pernštejnů
V polovině 16. století byla tišnovská farnost významně ovlivněna renesancí klášterního panství, kdy mimořádně schopná abatyše Barbora Konická ze Švábenic dokázala vymanit klášter a konvent z nadvlády Pernštejnů.
Od utrakvistů po katolickou obnovu
S příchodem reformace došlo k liberalizaci konfesních poměrů i v Tišnově. Fara samozřejmě zůstala vzhledem ke klášternímu panství katolická, jinak ale byla klášterní vrchnost v náboženských otázkách a praxi poměrně benevolentní. V Tišnově tak ve 2. polovině 16. století vykonávali duchovní správu kněží, kteří byli pravděpodobně utrakvisty a vyznávali jakési „nadkonfesijní křesťanství“.
Situace se změnila kolem roku 1600, kdy do poměrů ve farnosti výrazně zasáhl olomoucký biskup a kardinál František Dietrichštejn, který jmenoval duchovním správcem opět katolického kněze a tím ve farnosti zahájil katolickou obnovu. Farnost tak již v období před rokem 1620 patřila mezi farnosti katolické a nebylo zde třeba provádět rekatolizaci.
V předbělohorské době existovalo stále v Tišnově děkanství, ke kterému patřily farnosti Blansko, Bořitov, Bystřice n. Pernštejnem, Dolní Loučky, Drásov, Kuřim, Lhota u Bystřice n. Pern. (dnes Lísek), Německé (dnes Veverské) Knínice, Rozsochy, Svitávka, Zvole a Žďárec.
Bílá hora a změny v duchovní správě farnosti
Po Bílé hoře děkanství v Tišnově již obnoveno nebylo a tišnovská farnost přešla do děkanství se sídlem v Doubravníku. Do farnosti v té době patřily, kromě Tišnova a Předklášteří, vesnice Březina, Lomnička, Železné, Vohančice, Závist, Rohozec, Jamné, část Bukovice a filiální fara v Drásově se Všechovicemi. V roce 1707 pak bylo sídlo děkanství přeloženo do Lomnice.
V roce 1633 převzal na dalších 150 let duchovní správu cisterciácký řád a v Tišnově tak působila řada řeholních kněží z českých i moravských klášterů. Mezi nimi vynikl zvláště P. Benedikt Mottl, OCist., který farnost spravoval v letech 1744–1788 a stal se nejdéle působícím tišnovským farářem.
Po reformách Josefa II. vznikly v Předklášteří a Drásově lokálie, Rohozec, Jamné a Bukovice byly převedeny k farnosti unínské. Kromě Tišnova tak farnost tvořily vesnice Březina, Lomnička, Železné, Vohančice a Závist. V roce 1792 se její součástí staly také Hradčany. Definitivní podobu dostala farnost v roce 1928 přifařením Heroltic. Od roku 1786 byla tišnovská farnost součástí nově vytvořeného kuřimského děkanství.
Po roce 1782 vykonávali duchovní správu ve farnosti diecézní kněží, z nichž se v 19. století do historie farnosti významně zapsali především P. Josef Fetter (v Tišnově 1837–1878), který přestavěl farní chrám a kaplan P. ThDr. Jan Evangelista Bílý, spisovatel a jeden z představitelů moravského národního obrození.
Z kněží, kteří v Tišnově působili ve 20. století, je třeba připomenout katechetu a profesora náboženství na tišnovském gymnáziu P. ThDr. et PhDr. Josefa Handlíře Mouřinovského (působil 1926–1959), faráře P. Josefa Válku (1941–1962), který byl také tišnovským děkanem a arciknězem boskovickým, P. Jana Nesvačila (1970–1979) a tišnovského děkana a faráře Mons. Josefa Šindara (1979–2010).
Tišnov opět děkanstvím
V roce 1952 bylo v Tišnově po více než 300 letech znovu obnoveno děkanství, do kterého byly přiřazeny farnosti v Čebíně, Deblíně, Doubravníku, Drásově, Lažánkách, Lomnici, Dolních Loučkách, Svatoslavi, Předklášteří, Uníně, Žďárci a Olší. Později přibyly farnosti Újezd u Černé Hory, Nedvědice, Veverská Bítýška, Kuřim a Lipůvka, takže v současné době patří do tišnovského děkanství celkem 18 farností. Tišnovským děkanem a farářem je od roku 2015 R.D. Mgr. Josef Rybecký, jako kaplan slouží ve farnosti R.D. Jiří Landa, ISch.
Významné památky
K nejvýznamnějším památkám farnosti patří gotická monstrance z počátku 16. století, v současnosti zapůjčená Moravské galerii, dále socha sv. Anny „samotřetí“ ze stejného období a také socha Piety, pocházející z dílny Ondřeje Schweigla, významného moravského sochaře 2. poloviny 18. století, umístěná v parku u kostela.
Duchovní správci
Pavel 1305
Jan 1328
Jindřich 1353
Tomáš kolem 1380
Jan před 1450
Prokop 1469
Václav 1474, 1483
Václav 1519
Petr 1556
Alexej 1560 utrakvista
Jan Hradecký 1571 ženatý kněz, nekatolík
Jan z Týnice 1572–1580 nekatolík
Petr Mohelnický 1580–1582 nekatolík
Stanislav Poruba 1582–1586 probošt Porta coeli
Bartoloměj 1588 nekatolík
Martin kolem 1590
Adam Ganzer 1602, katolický kněz, zahájena katolická obnova
Adam Kalina 1606
Jáchym Paiuncius Kos kolem 1610
Matouš Čejka (Venelus) 1616 – 18
Tomáš Cziplowski 1627–28
Marek Koloswarius 1628–30
Matěj Pekárek 1630–32
Martin Regulinus 1632–33, spolupracovník Jana Sarkandra
Pavel Surprius, OCist. 1633–40 cisterciák z Velehradu
Jiří Lašota, OCist. 1640–45 cisterciák ze Žďáru n. S.
Bartoloměj Vostecký, OCist. 1645
Pavel Farbritius, OCist. 1646–1651 cisterciák z Velehradu
Pavel Dudetius,OCist. 1651–1656 cisterciák z Velehradu
Jan Ludvík Křen,OCist. 1656–1658 cisterciák z Rud
Gerardus,OCist. mezi 1658–1659 cisterciák z Oseka
Benedikt Spetler,OCist. mezi 1658–1659 cisterciák z Oseka
Vojtěch Gams,OCist. 1659–1667 cisterciák z Oseka
Robert Motáček, OCist. 1667–1683 cisterciák z?
Martin Hliněnský, OCist. 1683–1687 cisterciák ze Žďáru n. S.
Bernard Nabinger, Ccist. 1687–1721 cisterciák ze Zbraslavi, tišnovský rodák
Ondřej Zeilinger, OCist. 1721–1732 cisterciák z Velehradu
Martin Jöckel, OCist. 1732–1737 cisterciák ze Sedlece
Alberik Rebmann, OCist 1737–1743 cisterciák ze Zbraslavi
Samuel Budecius, OCist. 1743–1743 cisterciák ze Zbraslavi
Benedikt Mottl, OCist. 1743–1788 cisterciák ze Zbraslavi
František Pávek 1788–1795 diecézní kněz, tišnovský rodák
Sigismund Koudelka, OFM 1796–1818
Jan Penninger 1818–1837 tišnovský rodák
Josef Fetter 1837–1878
Ondřej Haas 1879–1890
Jan Buchal 1890–1895
Ludvík Čermák 1895–1937
František Hála 1937–1941
Josef Válka 1941–1961
Jakub Navrátil, OSB 1961–1970
Jan Nesvačil 1970–1979
Mons. Josef Šindar 1979–2010
Jiří Buchta 2010–2015
Josef Rybecký 2015
Významní kněží – rodáci farnosti
Šimon z Tišnova (kolem 1370–1432) – rektor pražské univerzity, spolupracovník mistra Jan Husa, později odpůrce husitství a Jana Rokycany
Sulík ze Železné (1379–1421) – biskupský oficiál a generální vikář olomoucké diecéze
Martin z Tišnova (kolem 1420 – po 1490) – latinský básník, farář v Sebranicích, snad tiskař Bible Kutnohorské v roce 1489
Jan Greifenfels z Pilsenburka, OCist. (1598–1650) – rodák z Plzně, v Tišnově od 1607, opat velehradského kláštera, později také opat cisterciáckých klášterů ve Zbraslavi, Oseku a Žďáru n. S., generální vikář a vizitátor cisterciáckých klášterů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku
Prof. ThDr. Antonín František Voša (1780–1838) – profesor morální a pastorální teologie v Brně, děkan a znojemský arcikněz
P. František Klinkáč (1830–1899), spisovatel, modřický děkan
P. Josef Fasora (1936–2017), misionář v Bolívii, po roce 1990 boskovický děkan
Přehled historie předklášterské farnosti a farního chrámu Nanebevzetí Panny Marie
Samostatná duchovní správa byla v Předklášteří zřízena v roce 1782 po zrušení kláštera Porta coeli. Původně lokální kaplanství bylo v roce 1859 povýšeno na farnost.
Tři kostely ve farnosti
Ve farnosti se nacházejí tři kostely, což je rozdíl oproti Tišnovu, kde je kostel pouze jeden. Ten nejstarší, původně klášterní, se stal po zrušení kláštera v roce 1782 kostelem farním, zatímco ten nejmladší je současným kostelem konventním. Oba jsou zasvěceny Nanebevzetí Panny Marie.
Třetí kostel, zasvěcený Nejsvětější Trojici a vybudovaný na Stráňově abatyší Barborou Konickou ze Švábenic v polovině 16. století, byl původně filiálním kostelem tišnovské farnosti. Dnes je hřbitovním kostelíkem či hřbitovní kaplí, kde se slouží bohoslužby zcela výjimečně, většinou dvakrát za rok, a sice na svátek Nejsvětější Trojice a o svátku zemřelých čili na Dušičky.
Farní chrám Nanebevzetí Panny Marie
Současná bazilika Nanebevzetí Panny Marie sloužila původně jako konventní kostel při něm stojícího kláštera Porta coeli cisterciáckého řádu. Chrám, či jeho hlavní část, byl postaven v letech 1233–1240 v přechodném slohu, kde ve stavbě i ozdobných částech lze nalézt zajímavé prolínání prvků staršího slohu románského a mladšího gotického.
Architektura baziliky
Jedná se o trojlodní baziliku klasicky orientovanou od východu na západ, s příčnou lodí, tzv. transeptem, a trojdílným závěrem. Svým půdorysem bazilika vytváří tvar latinského kříže.
Chrám sám má úctyhodné rozměry. Je dlouhý 65 m, široký 22 m a délka příční lodi je 29 m. Poměr šířky bočních lodí k šířce lodi hlavní je 1:2. Výška hlavní lodě je 17 m, výška postranních lodí je poloviční.
Hlavní chrámovou loď, jižní postranní loď i příční loď osvětlují po románském způsobu polokruhovitě zakončená okénka, proražená sešikmeným ostěním v tlustém obvodovém zdivu. Okna presbytáře jsou však již goticky lomená, kromě čtyř oken proražených zřejmě později, až v baroku. Pozoruhodná jsou též dvě velká kruhová okna, z nichž jedno je proraženo v jižním štítu příční lodi nad bočním vstupem do chrámu a druhé nad západním portálem.
Presbytář je dlouhý 17 m a sestává z čtverhranného pole chóru zaklenutého šestidílnou klenbou a polygonálního závěru. Do příčné lodi se otvírá hrotitě vyklenutým triumfálním obloukem. Na bocích presbytáře najdeme mnohem nižší a kratší boční chórové kaple, které jsou otevřené do příčné lodi podobně jako presbytář.
Příčná loď se skládá ze tří čtvercových polí s křížovými klenbami. Obě křídla příčné lodi mají dnes v patře vestavěny barokní kůry, na nichž se sestry někdy účastnily bohoslužeb.
Bazilikální trojlodí má v každém poli po pěti obdélných klenebních polích. V hlavní lodi byla do dvou posledních západních polí vložena barokní kruchta, která snad zaujala místo někdejší středověké tribuny. Hlavní chrámová loď je s bočními loděmi spojena lomenými obloukovými arkádami nesenými hranolovými pilíři.
Brána nebes
Nejkrásnější částí klášterního chrámu je vstupní portál umístěný v západním průčelí hlavní lodi. Toto dílo je skvělou památkou kamenosochařského umění své doby, která nemá v naší vlasti ani v celé střední Evropě obdobu.
Je orámován mohutným žebrem goticky zalomeným, které vybíhá ze dvou postranních konzol původně určených pro chrámovou předsíň, která však nebyla vybudována. Boky portálu střeží dva ležící lvi. Od nich se rozvíjí po sešikmeném ostění podivuhodná kamenná krajka prostřídaná sloupky, mezi nimiž předstupují postavy 12 apoštolů, které tvoří hlavní figurální ozdobu portálu.
Většina těchto soch postrádá ikonografické atributy, a tak až na několik výjimek (sv. Petr s klíčem, sv. Jan, snad sv. Matouš s perem či sv. Jakub s mečem) nelze přesně určit, která socha představuje kterého apoštola. Tyto sochy představují vrchol románského sochařského umění a štíhlá postava sv. Jana, poněkud esovitě prohnutá, ukazuje na přechod ke slohu gotickému.
Hlavy soch a většina nohou či některé ruce nejsou původní. Tyto tělesné části soch totiž nejvíce trpěly při pustošivých nájezdech, kterými klášter průběhu staletí prošel a při obnovách chrámu byly pak znovu doplněny nebo opraveny.
Nad ostěním portálu se jako baldachýn vytvořený nad hlavami apoštolů pak klene deset arkád, které tvoří pruty s pupencovými hlavicemi, mezi nimiž se nachází pruhy bohaté vegetace.
Vlastní dveřní otvor, kterým se vstupuje do chrámu je orámován věncem úponků s hrozny vinné révy. Ve své horní části je zalomen a v těchto místech podpírají nadpraží dvě figurky v mnišském šatu, které by snad mohly představovat sv. Benedikta a sv. Bernarda.
Symbolický tympanon a sousoší Getsemanské zahrady
Nad vlastním vchodem je umístěn tympanon vroubený pruhem vytvořeným z neskutečných zvířat. Ústřední postavou tympanonu je Kristus trůnící v mandorle. Jeho postava je zahalena královským rouchem a Spasitel pozdviženou pravicí žehná světu, zatímco v levici drží knihu života. Mandorlu obklopují symboly čtyř evangelistů – dole lev a býk, nahoře orel v letu a anděl. U nohou Vykupitele klečí zakladatelé kláštera královna Konstancie a markrabě Přemysl, kteří Kristu obětují model kostela. Za nimi stojí dvě jiné postavy, pravděpodobně sv. Jan Křtitel a Panna Maria, patronka chrámu a ochránkyně cisterciáckého řádu.
Na západním průčelí chrámu se ve výklenku vedle portálu nachází sousoší Krista s apoštoly v zahradě Getsemanské na Olivové hoře. Toto sousoší bylo vytvořeno mnohem později a odborníky je kladeno do konce 16. století.
Od vyplenění k baroknímu rozvoji
V průběhu staletí chrám spolu s klášterem prošel celou řadou přestaveb a oprav, v počátečních etapách spojených s především s jeho devastací a ničením. Těch byla během prvního půl tisíciletí jeho existence až do zrušení kláštera na konci 18. století celá řada. K vyplenění a zničení kláštera došlo někdy v letech 1425–1428 během kulturní a náboženské destrukce, kterou přinesla husitská revoluce. Sestry musely klášter a chrám na deset let opustit.
Od jejich návratu v roce 1436 to trvalo to plných 18 let, než mohl být klášterní kostel znovu vysvěcen. Stalo se tak na svátek sv. Bernarda 20. srpna roku 1454, kdy byl bezprostředně po dokončení oprav slavnostně konsekrován velký oltář ke cti Nanebevzetí Panny Marie, sv. Bernarda, apoštolů Filipa a Jakuba a všech svatých. Svěcení tehdy vykonal světící biskup olomoucký a brněnský arcijáhen Vilém z Kolína.
Následující období bylo dobou rozvoje. Zlepšení finanční situace vedlo k dalšímu zvelebování klášterních budov i chrámu. Tehdejší úpravy se zřejmě dotkly i portálu, neboť na pravém ostění průchodu do baziliky je vyryto datum 1580.
V roce 1619 se klášterního panství zmocnil protestantský radikál Fridrich z Kounic, sestry byly vyhnány a hledaly útočiště na nedalekém hradu Pernštejně. Po návratu do kláštera v roce 1625 zvolily za abatyši velmi schopnou Annu Skřimířskou z Pilsenburka. Ta se hned pustila do oprav.
V roce 1633 byl chrám znovu zastřešen a Anna se pustila do velké barokní přestavby, přerušené vpádem Švédů, kteří v roce 1642 klášter i s chrámem znovu vydrancovali. Stavební činnost to ale nijak významně neovlivnilo, a tak byl chrám v roce 1661 po dokončení přestavby znovu posvěcen generálním vikářem a vizitátorem cisterciáckého řádu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Hilgerem Burgoffem.
Barokní přestavba chrámu pokračovala i v 18. století, ještě jednou byl ale vydrancován, tentokrát pruským vojskem v roce 1742. Za posledních abatyší působících v úřadu před zrušením kláštera byl upraven interiér, do něhož byl pořízeny nové oltáře, kazatelna, varhany a ozdobné mříže na tribuny.
Zrušení kláštera a duchovní správa v Předklášteří
Důležitým mezníkem v historii klášterního kostela se stal rok 1782, kdy byl klášter v rámci administrativních reforem Josefa II. zrušen. Klášterní budovy převzal nejprve Náboženský fond, později přešly do soukromých rukou, bazilika se stala farním kostelem nově založené předklášterské lokálie, která byla v roce 1859 povýšena na farnost.
Novodobé opravy baziliky
Další rozsáhlá rekonstrukce baziliky, která proběhla v letech 1905–1913, se stala poněkud kontroverzní záležitostí, jak o tom svědčí dobový tisk. V průběhu 20. století proběhla ještě celá řada menších oprav a úprav.
V roce 2000 byla provedena rekonstrukce varhan a byla zahájena generální rekonstrukce portálu. Obnovený portál byl znovu posvěcen generálním vikářem brněnské diecéze Msgre. Jiřím Mikuláškem na konci roku 2001.
Velký investiční projekt na opravu exteriéru i interiéru baziliky byl připraven současným duchovním správcem farnosti Otcem Josefem Rybeckým v letech 2016–18. Realizace projektu začala v březnu 2019, kdy byla bazilika uzavřena, vyklizena a zahájena rekonstrukce. Práce pokračovaly po celý rok 2020, celkem v tomto roce bylo na opravu vynaloženo více než 20 mil. Kč. Hlavní část oprav a rekonstrukcí byla dokončena do Velikonoc roku 2021, kdy se na Květnou neděli bazilika opět otevřela ke slavení bohoslužeb i pro návštěvníky.
Hlavní oltář
Současné vnitřní vybavení kostela pochází ze 2. poloviny 18. století, kdy po roce 1760 bylo postupně obnovováno a chrám byl opatřen 5 mramorovými oltáři. Sochařské práce na hlavním oltáři se svatostánkem z černého tyrolského mramoru prováděl sochař Joseph Winterhalder v letech 1764–66, dílo ale v roce 1769 dokončiljiný významný moravský sochař Ondřej Schweigl, který rovněž dodal jeho štukovou výzdobu.
Středu oltáře vévodí monumentální plátno nejvýznamnějšího rakouského malíře tohoto období Franze Antona Maulbertsche z roku 1766 zobrazující Nanebevzetí Panny Marie, po stranách obrazu stojí na sloupech v pyramidální kompozici dvojice sousoší sv. Bernarda a sv. Benedikta doprovázenými anděly a řeholnicemi.
Svatostánek se sousoším malé Kalvárie adoruje dvojice zlacených andělů s relikviáři ve sterých jsou uloženy lebky. V nástavci v podobě rokokové konchy jsou usazeny sochy Boha Otce, cisterciáckých světců a andělů. Dále jsou v presbytáři nad bočními výklenky pro křesla v rocaillových rámech obrazy sv. Filipa a sv. Jakuba Menšího od Františka Vavřince Korompaye, které přidržují Schweiglovi andělé.
Spodní část hlavního oltáře a sloupy jsou z mramoru těženého na Květnici a Dřínové, vršek je zhotoven z mramoru sádrového. Ondřej Schweigl se svojí dílnou kromě hlavního oltáře provedl také sochařské práce na oltářích bočních, které se nachází jednak po stranách vítězného oblouku a také v bočních kaplích.
Boční kaple
Na pravé straně vítězného oblouku se jednalo se o oltář sv. Jana Nepomuckého se sochami sv. Václava a sv. Ludmily, na levé straně pak o oltář sv. Jana Křtitele se sochami Zachariáše a Alžběty. Obrazy na těchto oltářích Kázání sv. Jana Křtitele a Apoteózu sv. Jana Nepomuckéhovytvořil již zmíněný autor obrazu hlavního oltáře Franz Anton Maulbertsch.
Obrazy v retabulu a nástavci oltářů v bočních kaplích jsou dílem významného brněnského malíře Josefa Sterna. Na oltáři sv. Bernarda z Clairvaux je umístěn obraz jmenovaného světce s nástroji Kristova umučení společně s obrazem některé světice cisterciáckého řádu, kterou by mohla být buď sv. Brigita Švédská nebo sv. Gertruda Veliká, v protější boční kapli sv. Ducha pak obraz Seslání Ducha svatého společně s obrazem Nanebevstoupení Krista. Na tomto oltáři se rovněž nacházejí sochy sv. Cyrila a Metoděje.
Další interiér kostela
Schweiglovým dílem je rovněž i kazatelna s reliéfem baziliky svatého Petra na poprsnici, scénou Předání klíčů sv. Petrovi na schodišti a sousoším Víry na stříšce, po roce 1769 vytvořená křtitelnice se sousoším Kristova křtu a také náhrobní oltář královny Konstancie z roku 1771. Z tohoto oltáře se zachoval jednak svatostánek, který byl po zrušení kláštera roku 1782 přenesen na hlavní oltář kostela v Lysicích a také oltářní mensa, která se nachází v Růžencové kapli farního kostela v Tišnově.
Na bočních oltářích jsou umístěny skleněné schrány s ostatky starokřesťanských světců, svatých Teodory, Floriána, Pinosy a Aurelia. Na stěnách chrámu byly zavěšeny obrazy představující výjevy ze života Ježíše Krista a Panny Marie, které namaloval Ignác Raab a které klášter v r. 1773 krátce před svým zrušením zakoupil od jezuitské koleje v Kutné Hoře.
Při těchto úpravách byly rovněž pořízeny do chrámu varhany. Dle farní kroniky k tomu došlo za abatyše Concordie Hübnerové v roce 1763 a původně se jednalo o dvoumanuálový jednoskříňový nástroj.
V dalších desetiletích po zrušení kláštera nedoznalo sochařské a obrazové vybavení baziliky žádných důležitých změn. Raabovy obrazy byly později sňaty ze stěn, některé opravovány ve 30. letech 20. století tišnovským akademickým malířem Norbertem Pokorným, další pak v letech padesátých. Později bylo 17 obrazů z celkového počtu 36 převezeno do Vranova u Brna, dalších 17 uloženo na kůru baziliky. Osud dvou zbývajících obrazů je neznámý. V roce 1906 byl zbudován Boží hrob.
Velká rekonstrukce
V rámci velké rekonstrukce baziliky v letech 2019–2021 dostal interiér nové osvětlení, pro lepší ozvučení byly přidány reproduktory do místností pod kůrem a do oltářních stupňů, dále byly restaurovány chórové lavice a tři z obrazů Ignáce Raaba, opraveny lavice chrámové, rozšířeno elektronické zabezpečení, instalována nová mříž a sklo v prostředních dveřích přepážky, které tak umožňují návštěvníkům nahlédnout z předsíně do prostoru baziliky a vybudováno samostatné sociální zařízení v zázemí kostela. Pod kůrem byla zařízena místnost pro návštěvníky a díky rolovací rampě bude možné baziliku navštívit také bezbariérově. Celý interiér byl na závěr nově vymalován.
Během rekonstrukce sakristie zde bylo objeveno a znovu zprovozněno barokní umyvadlo z roku 1652, opatřené znakem a iniciálami abatyše Anny Marie Skřimířské z Pilsenburka, která byla v úřadu v letech 1625–1653.
Po otevření baziliky před Velikonocemi roku 2021 dále pokračovaly restaurátorské práce na oltářním obrazu Antona Maulbertsche a na již zmíněných Raabových obrazech. V roce 2022 tyto práce budou dokončeny a dále bude opravena kazatelna, křtitelnice a zlacené řezby na oltáři. Rekonstrukce baziliky bude dokončena instalací nového oltáře, ambonu a sedes, jejichž návrh již byl vypracován.
Konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie
Tento kostel sice není majetkem předklášterské farnosti, okolnosti jeho vybudování však s farností úzce souvisí.
Snahy o obnovení klášterního života
V roce 1861 zakoupil klášterní panství cisterciácký klášter v saském Marienthalu s úmyslem v Porta coeli obnovit klášterní život. K tomu bylo nutno vyřešit problém konventního kostela. V první fázi se vyjednávalo o navrácení baziliky Nanebevzetí Panny Marie klášteru a vybudování nového kostela pro farnost. Ten měl být podle plánů slavného vídeňského architekta Schmidta postaven v novogotickém slohu na Stráňově vedle hřbitova za 100.000 zl.
Předklášterská farnost reprezentovaná Konkurenčním výborem však tuto možnost odmítla.
K novému pokusu o obsazení kláštera cisterciáckými řeholnicemi došlo o třicet let později, opět ale bylo nutno řešit otázku farního kostela. Byly navrženy různé možnosti – společné využívání baziliky farností i klášterem, rozšíření hřbitovní kaple na Stráňově či postavení kostela nového vedle hřbitova.
V předklášterské farnosti ale stále existovala silná opozice a také obec opět nesouhlasila s novým kostelem a vrácením původního. Tehdejší marienthalský probošt se vzhledem k situaci, která nastala, rozhodl ponechat farnosti původní chrám a pro potřeby kláštera vybudovat nový konventní kostel na místě nepoužívané sýpky vedle západního průčelí baziliky.
Stavba kostela
Nový kostel byl postaven podle plánu stavitele Františka Pawlu v letech 1900–1901 v novogotickém slohu. Vnitřek stavby byl ponechán volný a zaklenut osmi poli křížové klenby, vzniklý prostor je osvětlen vysokými štíhlými okny s lomeným záklenkem a velkou rosetou v jižním průčelí. Historizujícímu charakteru kaple byla přizpůsobena i podoba hodinové věžičky v průčelí baziliky. Autorem oltářního obrazu sv. Bernarda je Josef Šichan. Pod presbytářem kostela se nachází kotelna, ze které je už přes sto let vytápěn celý klášter.
Filiální kostel Nejsvětější Trojice na Stráňově
Hřbitovní kaple či kostelík stojí uprostřed hřbitova na místě zvaném „Na Stráňově“ či „Na Štrajchlůvce“. Je to jednolodní obdélníková stavba s žebrově zaklenutým polygonálním závěrem, postavená z kamene a tvrdého vápence v pozdně gotickém a renesančním slohu. Byla zbudována abatyší Barborou Konickou ze Švábenic v roce 1555.
Na kamenném ostění vchodu je vytesán znak rodu, letopočet a zkratka jména abatyše. Po skončení třicetileté války byla kaple opravena a v roce 1661 spolu s nedalekým, dnes již neexistujícím, kostelem sv. Mikuláše a patrně i klášterním chrámem posvěcena opatem a generálním vikářem cisterciáckého řádu Hilgerem Burghofem. Podle všeho přitom došlo ke změně patrocinia. Původní zasvěcení sv. Barboře bylo nahrazeno dedikací Nejsvětější Trojici.
Další informace o kostelíku pochází z roku 1778, ze zprávy o stavu farnosti, zpracované v souvislosti se založením brněnské diecéze. V polovině 19. století byl již kostelík značně zchátralý, a proto byla nutná rozsáhlá oprava, o padesát let později, v roce 1904, následovala celková renovace exteriéru i interiéru, při které byl mj. Norbertem Pokorným restaurován oltářní obraz Korunovace Panny Marie. Ve dvacátém století byla provedena řada dalších oprav a úprav. Poslední rekonstrukcí prošel kostelík v roce 2001.
Farnost Předklášteří
Provázanost s Tišnovem
Předklášterská farnost putovala převážnou část své cesty dějinami společně s farností v Tišnově. Jejich společenství trvalo od založení kláštera Porta coeli v roce 1233 až do roku 1782, tz. 550 let. Po zrušení kláštera v roce 1782 se cesty obou farností na čas rozdělily, aby se po necelých dvou stech letech znovu, zatím neformálně, spojily. I když farnost v Předklášteří i dnes stále existuje jako subjekt dle církevního práva, ve skutečnosti je již od poloviny šedesátých let minulého století spravována excurrendo duchovními správci z Tišnova.
Samostatná duchovní správa v Předklášteří tak trvala 180 let, během nichž se zde vystřídalo sedmnáct duchovních správců. Prvních téměř osmdesát let po oddělení od tišnovské farnosti bylo Předklášteří tzv. lokálií a duchovní správci byli lokálními kaplany či lokalisty.
Samostatná farnost
Teprve v roce 1859 byla místní lokálie povýšena na farnost a tehdejší lokalista, významný moravský národní buditel, spisovatel a politik ThDr. Jan Evangelista Bílý, se stal prvním skutečným předklášterským farářem. Tím doposud posledním byl administrátor farnosti P. Josef Vaněk, který sice v polovině 60. let minulého století z aktivní služby odešel, ale dále v Předklášteří i Tišnově působil jako výpomocný kněz až do své smrti v roce 1987.
Součástí předklášterské lokálie se při jejím založení stala i obec Štěpánovice, která předtím patřila do farnosti se sídlem v Doubravníku. V průběhu doby přibyla ještě Zahrada, přifařená k Předklášteří v roce 1933.
Duchovní správci
Lokální kaplani
František Pávek 1782–1787, tišnovský rodák
Vavřinec Brichta 1788–1797
Jan Penninger 1797–1809, tišnovský rodák
Leopold Borsutzký 1809–1819
Jiří Penninger 1819–1824, tišnovský rodák
Josef Penninger 1824–1837, tišnovský rodák
Maxmilián Pouchlý 1837
Josef Herzig 1837–1843
Josef Svítil 1844–1848
Jan Svoboda 1848–1853, předklášterský rodák
ThDr. Jan Ev. Bílý 1853–1859
Faráři
ThDr. Jan Ev. Bílý 1859–1872
Jan Buchal 1873–1888
Ludvík Čermák 1888–1895
Leopold Kolísek 1896–1911
František Koudelka 1911–1919
Antonín Šalomoun 1919–1952
Josef Vaněk 1952–1967
Správci excurrendo
Jakub Navrátil,OSB 1967–1970
Jan Nesvačil 1970–1979
Mons. Josef Šindar 1979–2010
Jiří Buchta 2010–2015
Josef Rybecký 2015