Kázání

6.9.2026, cyklus A,23. Neděle v mezidobí, otec Jiří

Všichni si přejeme, aby se náš život vydařil. Zároveň máme zkušenost s tím, že to není v našich rukou. Vnější okolnosti často mění naši cestu životem, ať chceme nebo nechceme. Podmínky v práci, kolektiv nebo vyučující ve škole, neustále nové výzvy v rodině a ve vztazích s druhými lidmi. Anebo přijde pandemie Covidu; válka na Ukrajině. Skutečnosti, které ovlivňují život celé společnosti. Pak jsou okolnosti, vůči kterým jsme občas slepí, ale které asi nejvíce brání tomu, abychom mohli žít dobrý život. Za nimi stojí lidský hřích, který nás okrádá o naši svobodu a činí náš život nešťastným. Mnozí lidé si to úplně neuvědomují, ale největším zlem, které zabraňuje tomu, aby náš život byl krásný a vydařil se, je náš hřích, který ničí naše vztahy – vztah k Bohu, vztah k bližním i vztah k sobě.

Sami máme zkušenost s lidmi, kteří uhnuli z cesty, která vede k dobrému cíli, která vede k věčnému životu. Někteří si to uvědomují a volají o pomoc, jiní si to neuvědomují nebo nepřipouští. Jak reagujeme my, když se setkáme s hříchem druhých, když vidíme, že někdo jde špatnou cestou, když ubližuje sám sobě nebo svým bližním?  

Jedna možnost je, že si řekneme: „To se mě netýká. Každý je sám za sebe zodpovědný. Každý je svého vlastního štěstí strůjce.“ Takový postoj je nebezpečný a činí z nás egoisty, kteří neberou vážně slova dnešního evangelia. 

Věřím, že většina z nás zaujme jiný postoj. Zároveň si musíme uvědomit, že sami nejsme spasitelé a není v našich silách zachránit každého. Spasitel je jen jeden – Ježíš Kristus. Přesto věřím, že máme určitou citlivost pro ty, kteří se ocitli na scestí, a jejich život nám není lhostejný. Oporou naší citlivosti je správná pokora, když jsme ochotní si přiznat, že i my sami jsme slabí a potřebujeme odpuštění. Pak jsme schopní prožívat bolest nad vlastními hříchy a zároveň se nás dotýká bolest nad hříchy a slabostmi druhých, a toužíme jim nějak pomoct. Ale jak?

Ježíš nás povzbuzuje, abychom se nebáli vyjít ze sebe směrem k druhému člověku. Nepomůže, kdybychom stále čekali, kdo udělá první krok. „Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ Udělat první krok někdy vyžaduje hodně odvahy. Ale je to často předpoklad pro to, abychom se mohli s druhým člověkem smířit a nově začít. 

Je v tom určitá nejistota, protože nevím, jestli můj první krok, při kterém se vědomě otevřu setkání s druhým člověkem, přinese nějaké plody nebo ne. Zkušenosti jsou různé. Vždycky záleží na tom druhém, jestli moje slova přijme nebo ne. Samozřejmě jde i o to, jakým způsobem druhého upozorním na to, že mně nebo někomu jinému ublížil. Pokud mně samotnému chybí láska a chci si na tom druhém vylít svůj hněv, pak je cesta k usmíření a ke změně k dobrému prakticky nemožná. Když však toužím po dobru pro svého bližního a on vnímá, že to s ním myslím dobře, je zde větší šance, že se v něm něco pohne.

Rozhovor mezi čtyřma očima je důležitý, protože chrání privátní sféru druhého. Ale někdy se stane, že nebudeme schopní nalézt cestu jeden k druhému, že se objeví nějaká blokáda, kterou rozhovor mezi čtyřma očima nevyřeší. Pak je dobré přibrat k rozhovoru dalšího člověka, ke kterému máme oba alespoň špetku důvěry. Je smysluplné zahrnout pohled někoho, kdo není zainteresovaný do daného konfliktu nebo problému. Pohled zvenčí může hodně pomoci k vyřešení. 

Je zároveň důležité si uvědomit, že i přes naši upřímnou snahu po usmíření, přes naši upřímnou touhu, aby se druhý člověk vydal správným směrem, není v naší moci, jak to skutečně dopadne. Záleží na daném člověku, jestli otevře své srdce Boží lásce. My mu to nemůžeme vnutit. Co můžeme a máme dělat, to je především modlitba, nejlépe modlitba ve společenství. Bůh ve své moudrosti zná cesty, jak druhého přivést na správnou cestu, i když to někdy v našich očích trvá velmi dlouho. Je třeba, abychom byli trpěliví a v modlitbě vytrvalí.

Apoštol Pavel v listu Římanům zdůrazňuje cíl našich mezilidských vztahů: „Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku.“ Jak jednoduché a praktické poučení pro život! Jenže: Můžu někoho milovat, kdo mi vážně ublížil? 

To je tvrdá, ale podstatná škola křesťanského života. Spirálu hříchu a násilí lze totiž přerušit jedině láskou. Jedině láska osvobozuje, očišťuje, obnovuje naše vztahy. Prosme dnes Ježíše zvlášť za to, aby nám pomáhal odsuzovat hřích, ale milovat hříšníky, včetně nás samotných. Milovat svého bližního můžu jen za předpokladu, že jsem schopný též milovat sám sebe a že druhému přeju lásku jako sám sobě.

Naše představy o tom, co je pro druhého člověka nebo i pro nás samotné nejlepší, jsou omezené. Přesto si nás Bůh používá jako své nástroje, abychom nechali růst semeno jeho lásky v našich vztazích a neochabovali v hledání cest k usmíření a odpuštění. Kéž roste naše důvěra v Toho, který je dokonalý v odpouštění a jehož možnosti jsou daleko větší než možnosti naše!