Kázání

24.5.2026, cyklus A,Slavnost Seslání Ducha svatého, otec Jiří

Když sledujeme zprávy z domova a ze světa, může nás téměř pokaždé přepadnout smutek, strach nebo pocit rezignace. Býváme doslova zahlceni negativními informacemi o válkách, o znečištění životního prostředí, o korupci a jiných projevech lidské bídy, že si automaticky vytváříme šablony v pohledu na svět kolem nás. Většinou se jako křesťané snažíme zaujmout opačnou pozici ke zlému a zkaženému světu. A vystavujeme se nebezpečí, že se uzavřeme ve svém náboženském světě s jistotami, které jsme zdědili v tradici církve, budeme si stěžovat na zlý svět kolem nás, a to nás bude vnitřně dusit, a pak v postoji určité rezignace nebudeme schopni se otevřít setkání s těmi, kteří jsou jiní než my.

Po Ježíšově potupné smrti na kříži se učedníci ze strachu před pronásledováním uzavřeli v jednom domě. Také je přepadl smutek, strach i pocit rezignace. Dveře měli zamčené; nikdo nevycházel ven, nikdo nemohl vejít dovnitř. Uzavřená společnost. I dnes si někteří katolíci přejí církev, která se jasně vymezí proti zlému světu venku. Uzavřenost má tu výhodu, že posiluje sounáležitost. Papežové František a Lev však církev nepřestávají vyzývat, aby vyšla ze svého zahledění se do sebe, ze své uzavřenosti a měla odvahu přinášet Kristovo evangelium o Boží spáse všem lidem.

O tomto poslání církve, otevřené vanutí Ducha svatého, hovoří dnešní evangelium. Vzkříšeného Krista nemůžou zastavit zavřené a zamčené dveře. Zmrtvýchvstalý Ježíš, přinášející Ducha svatého, přichází do středu učedníků shromážděných na jednom místě. První jistota, o kterou se můžeme ve společenství církve opřít, je, že Ježíš je v našem středu. Nebo naopak: Tam, kde je Ježíš v našem středu a my jsme otevření jeho lásce, tam se setkáváme s církví a jsme její součástí. Tam, kde je vzkříšený Ježíš středem našich životů a našich společenství, tam roste radost a mizí strach. A plodem Kristova vzkříšení, plodem působení Ducha svatého, je pokoj. Pokoj, který může odolávat strachům z budoucnosti, protože duši přináší světlo velikonoční naděje.

Vzkříšený Kristus říká učedníkům: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Jedna věta, která církvi vtiskuje její poslání. Církev má přinášet do světa Kristův pokoj a svědčit o poslání Božího Syna, který skrze svou smrt a vzkříšení přinesl každému člověku plnost života. Ze svědectví Bible víme, že Ježíšova slova začínají být skutečností až o Letnicích, když učedníci přijali Ducha svatého. Tehdy byli schopní vyjít z uzavřenosti svého společenství a v síle Ducha Božího hlásat, že Ježíš je živý.

V církvi už nějaký čas kráčíme cestou synodality. Synodalita nás učí osvojit si postoj naslouchání Ježíši i sobě navzájem, učí nás osvojit si postoj dialogu, abychom objevili nové způsoby, jak účinně hlásat lidem okolo nás, že Ježíš žije a každého volá k životu v plnosti. Hlásat evangelium dnešnímu světu je náročné poslání a vyžaduje od nás neustálou ochotu nechat se Duchem svatým vést a nechat se jím proměňovat. To souvisí i s ochotou přiznat si své hříchy a slabosti a otevírat se často odpouštějící lásce, kterou Duch svatý působí zvlášť skrze svátost smíření. Skrze Ducha svatého smíme stále hlouběji poznávat, že jsme Božími milovanými dětmi, že v sobě neseme jedinečný obraz Boží krásy a velikosti.

A tak prosme Ducha svatého, abychom se neuzavírali ve svém strachu nebo ve své pohodlnosti před světem kolem nás, ale dokázali se s odvahou otevřít našemu poslání pro svět, které jsme přijali od vzkříšeného Pána stejně jako apoštolové na začátku.