Kázání neděle 21.07.2024, 16. neděle v liturgickém mezidobí – otec Josef Rybecký
Reklama na Ježíše
Bratři a sestry, v době prázdnin a dovolených slyšíme v evangeliu o tom, jak Pán Ježíš zrušil dovolenou sobě i apoštolům kvůli službě lidem, kteří přišli s velikou touhou vidět a slyšet Ježíše a mnozí také opodstatněně doufali, že jim setkání s Ježíšem přinese uzdravení. Přicházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst, zaznělo v dnešním úryvku. Kde se v těch lidech vzala tak veliká touha a ochota jít za Ježíšem dokonce i na opuštěné místo? Odpověď máme v evangeliu minulé neděle. Apoštolové byli vysláni po dvou, aby hlásali, že se přiblížilo Boží království, uzdravovali nemocné a vyháněli zlé duchy. A, jak jsme slyšeli dnes, dílo se jim dařilo. Dnešním jazykem bychom řekli, že udělali Kristu perfektní reklamu a lidé ho začali intenzivně vyhledávat.
Žijeme v době, kdy si bez reklamy a dobré propagace ani neškrtneme, tak se můžeme zamyslet nad tím, jakou reklamu děláme Pánu Ježíši jako jednotlivci i jako farnost? Neděláme mu spíše antireklamu? Neřeknou si lidé, kteří vidí naše slabosti, náš mnohdy jen v uvozovkách křesťanský život: o něco takového nestojím? Když nás někdo vidí a slyší, zatouží po Ježíši? I kdybychom neuzdravovali a nevyháněli zle duchy, tak přece můžeme a máme milovat Pána Boha a své bližní. Láska je skvělou reklamou na Ježíše. Jenže naše malorysost, ukřivděnost, přílišná zahleděnost do sebe, naše pýcha a sobectví nám brání podívat se na život s nadhledem a objevit to podstatné na čem záleží a co má hodnotu pro věčnost. Co to je? Všechno to, co vykonáme pravdivě a s láskou. Skončeme s veškerou vlažností, lhostejností a polovičatostí. Změňme se a učiňme ze svého života dobrou reklamu na Ježíše.
Apoštolové chtěli vyprávět Ježíši o tom, co prožili, jak v jeho jménu požehnaně působili. Chtěli s ním přirozeně sdílet své radosti. I pro nás je dobře vyprávět Ježíši o svém životě a zvát ho do všech situací, do všech radostí i starostí. Ano, on to všechno zná, ale když to před ním vyslovíme, můžeme svůj život uvidět jeho očima. A tomu se učíme v tiché modlitbě, kde mu všechno předkládáme. Každý den si najděme chvíli pro tichou modlitbu. Je to obtížné, protože nežijeme v klášteře a ani nejsme vždy pány svého času. Ta chvíle nemusí být dlouhá, ale ať je každodenní.
Nevím, kolik toho stihli učedníci Ježíši říct, když stále přicházelo mnoho lidí. Ježíš, je proto pozval do ústraní, nikoli z lhostejnosti k lidem, ale aby v jeho přítomnosti načerpali do další služby. Nezbylo však než tento čas odložit na později a učit lidi, kteří byli jako ovce bez pastýře.
Tady se opět můžeme ptát: Jak daleko jsme schopni ujít, abychom se setkali s pastýřem Ježíšem. V dnešní době jsme zvyklí mít všechno hned, jak si vzpomeneme. Odvykli jsme čekat nebo o něco usilovat dlouhodobě, za něčím, či někým se vydat. Zároveň vidíme a slyšíme tolik jiných pastýřů, jejichž hlas se zdá být silnější než ten Ježíšův, a proto chodíme za nimi a nasloucháme jejich hlasům a velmi dáme na okamžitý výsledek, zážitek, často nám stačí emoce. Důležitější než okamžitý výsledek, ať je pro nás cíl a smysl všeho, co děláme.
Ať nás inspirují bibličtí lidé, kteří dokázali pěšky putovat několik dní na osamělá místa, aby se setkali s Ježíšem, protože u něj nacházeli biblicky řečeno živou vodu a zelené pastviny.
Naučme se i uprostřed města žít v ústraní s Ježíšem. Vyhledávejme chvíle samoty s ním, abychom pak mohli dobře a naplněně prožít čas s druhými lidmi. Živou vodu a zelené pastviny pro naši duši jinde nenajdeme. A až je sami najdeme, můžeme k nim přivést i další lidi.
Mnozí svatí toužili žít jako poustevníci nebo v klášteře v tichu s Bohem, ale pro službu lidem zůstávali ve světě a do ústraní neodešli. Např. sv. Jan Maria Vianney. Věřím tomu, že stačila tato touha jejich srdce, aby se setkali s Pánem a byli naplněni jeho přítomností. Jiní svatí do ústraní odešli, ale lidé přišli za nimi i tam a zůstali v jejich blízkosti jako žáci, a tak vznikaly další kláštery např. u nás okolo sv. Prokopa na Sázavě nebo u sv. Vintíře na Šumavě.
Záleží v životě více na něčem jiném než na hledání Boha? A přece za Ježíšem nemusíme jít na kraj světa. On není daleko. On chce mít svůj domov, své trvalé bydliště v našem srdci, to je velice blízko. Jenže cesta z naší hlavy do srdce, cesta od vědět o Ježíši k důvěrnému vztahu s ním, může být velmi dlouhá, proto se po ní vydejme bez váhání. Hned dnes.