Kázání

16.03.2025, 2. neděle postní, evangelium Lk 9,28b-36, otec Jiří

Skrze Krista se v nás rodí nový život.

V pondělí jsem si udělal malou pouť do Křtin. Poutní kostel Jména Panny Marie ve Křtinách je jedním z jubilejních poutních míst naší diecéze v letošním Svatém roce. Počasí bylo téměř letní, ale příroda v okolí Křtin, kromě zahrádek u domů, jako by se teprve pomalu probouzela ze zimního spánku. Poslem začínajícího jara byly četné květy jaterníku podléšky, které vystupovaly z rozpadajícího se spadaného listí. Kromě těchto malých modrých květů ještě nic jiného nerostlo (alespoň na první pohled). Přesto byly pro mě tyto květy znamením proměny, kterou příroda prožívá na začátku jara.

Dnešní evangelium o Ježíšově proměnění je příslibem nového jara pro celé lidstvo. Jedná se o událost, kterou evangelista Lukáš zakomponoval zhruba do středu své radostné zvěsti mezi Zvěstováním o Ježíšově narození a jeho vjezdem do Jeruzaléma, kde Ježíše čekalo odsouzení, smrt a vzkříšení. Ježíšovo proměnění je předzvěstí jeho oslavení, jeho vykupitelského díla. Vystupují zde Mojžíš a Eliáš, důležití svědkové starozákonní smlouvy mezi Bohem a jeho lidem, a mluví s Ježíšem o smlouvě nové a věčné. V našem překladu hovoří Mojžíš a Eliáš s Ježíšem o jeho smrti. V řeckém originále zde máme slovo exodos, které připomíná záchranu Izraele z egyptského otroctví a spojuje s Ježíšovou smrtí celý význam Paschy – tedy přejití ze zajetí hříchu a smrti do plnosti života v Bohu.

Učedníci prožili na hoře Proměnění krásnou zkušenost setkání s Bohem. Věřím, že každý z nás můžeme v životě zakoušet chvíle setkání s Bohem. Ať už skrze krásu přírody, skrze konkrétní ochranu v nějaké nebezpečné situaci, skrze uzdravení, skrze narození vlastního dítěte, skrze setkání s nějakým konkrétním člověkem. Takové chvíle nás nesou a dávají nám oporu a útěchu ve chvílích nesení kříže, ve chvílích bolesti a utrpení.

V dnešním evangeliu bychom neměli přehlédnout zmínku o účelu Ježíšovy cesty na vrchol hory. Ježíš vystoupil s učedníky na horu pomodlit se. Modlitba je na hoře Proměnění vstupem do intenzivního setkání s Bohem. Při modlitbě můžeme spatřit Ježíše jako Božího Syna a hlouběji proniknout do tajemství naší spásy, do tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Modlitba nám dává sílu, abychom měli odvahu jít s Ježíšem jeho cestou; abychom měli odvahu přijmout ochotně svůj vlastní kříž a zároveň pomáhat druhým nést jejich kříže.

Křesťanská víra nás učí dvěma zásadním pohledům na Krista i na život člověka: Máme mít oči našeho srdce upřené na Ježíše ukřižovaného a na Ježíše vzkříšeného. Oba pohledy nelze od sebe jednoduše oddělovat. Ježíš po tajuplném setkání s Otcem na hoře Proměnění kráčí s odvahou do Jeruzaléma, protože ho nese neotřesitelná víra ve světlo, které ho tam obklopilo. Jako by každému z nás chtěl říct: Neztrácej ve chvílích strádání a utrpení pohled na světlo, které v tobě Bůh zažehnul! I v tobě je Bůh přítomný; i tobě říká: Ty jsi můj vyvolený syn; ty jsi moje vyvolená dcera!

Prosme dnes Ježíše, aby nám dal ducha opravdové modlitby, skrze kterou budeme moci objevit i ve zdánlivě mrtvé zemi zárodky přicházejícího jara. Rád bych na závěr citoval papeže Františka a jeho 6. pravidlo pro dobrý život: „Nikdy si nemysli, že zápas, který vedeš zde na zemi, je zbytečný. Na konci života nás nečeká zmar, neboť v nás pulsuje setba absolutna. Bůh neklame. Jestliže do našich srdcí vložil naději, nechce ji drtit ustavičnými frustracemi. Všechno se rodí, aby vykvetlo ve věčném jaru, včetně nás. Bůh nás stvořil, abychom rozkvetli. Vzpomínám si na jednu báseň velkého řeckého básníka Nikose Kazantzakise nazvanou Mandloň: ,Dub pravil mandloni: / Vyprávěj mi o Bohu. / A mandloň vykvetla.‘“ (Papež František, Dobrý život, Vyšehrad 2024)

Kéž jsme stále otevření pro Boží přítomnost a jeho působení v našem životě a můžeme zakusit vnitřní proměnu, můžeme vykvést, když budeme o Bohu vyprávět!